Elektrárna byla umístěna 2 km od města Pripjať,18 km od města Černobyl,16 km od hranic Běloruska a 110 km severně od Kyjeva.Stavba elektrárny začala v 70 letech 20 století.
Všechny čtyři reaktory dodávaly výkon 3800 MW.

Při výbuchu se uvolnil radioaktivní mrak který zasáhl rozsáhlé oblasti Ukrajiny,Běloruska (nejvíce dopadu až 60% radioaktivního spadu) a Ruska.Což donutilo k přesídlení přes 200 000 obyvatel.

• 00.00 - Dochází k vystřídání odpolední a noční směny.V noční směně je méně zkušených.Zbývá 1 hodina 25 minut do exploze.
   
• 00.31.37 - Akimov Djatlova upozorňuje: “Anatolii Stěpanoviči, hladina výkonu je pod bezpečnostním limitem 700 MW. Výkon klesá příliš rychle.”  “Jediné, co tady nefunguje je ten váš naprosto neschopný personál”, křikl neústupný a k zaměstnancům hrubý Djatlov.Djatlov se rozhodl provést test při 200 MW přesto, že směrnice uvádí 700-1000 MW.  “Reaktory chyby nedělají, jenom lidé”, řekl Djatlov.
   
• 00:38:26 - V průběhu přípravy testu mají operátoři problémy s udržením stability výkonu reaktoru. Chybou Toptunova nastal prudký pokles výkonu reaktoru až na 30 MW tepelných tzn. prakticky zastavení štěpné reakce (nestabilní stav). V tu chvíli měli operátoři experiment ukončit a reaktor definitivně odstavit. Dostali jej totiž do značně nestabilního stavu mimo oblast povoleného provozu.Aby dosáhli zvýšení výkonu, zapínají operátoři přídavné oběhové čerpadlo. Vlivem silného ochlazování však klesá tlak a tím se výkon ještě snižuje. Za normálních okolností by v takovém případě reaktor zastavily automatické havarijní systémy. Ty však obsluha úmyslně odpojila.
  
  Reaktor se úplně zastavil. 0 W. Djatlov nařídil vytáhnout všechny regulační tyče z reaktoru (osudná chyba).  Toptunov: “Měli bychom reaktor odstavit. Tak mě to učili ve škole.” Akimov souhlasí.
   
• 00:42:07 - Pod nátlakem zástupce hlavního inženýra se však pokračovalo dále. Djatlov trval na pokračování v testu. Operátoři pokračovali - měli strach z propuštění, přitom se dopustili několika závažných chyb. Při 30 MW tepelných experiment nejde provádět. Aby zvýšili výkon, nechali na příkaz Djatlova vysunout regulační tyče (schopné zastavit v nouzi reaktor) výše, než dovolují předpisy.
  
  Operátor Uskov při vyšetřování doslova řekl:
  “Často nepovažujeme za potřebné doslovné plnění směrnic – to bychom se do nich doslova zamotali.”
  Uskov dále poukázal na fakt, že během výcviku operátorů slyšeli znovu a znovu, že jaderná elektrárna nemůže vybouchnout.
  
  Djatlov vystřídal Toptunova u řídícího pultu Borisem Stoljarčukem. Během 5 minut výkon vzroste na 200 MW.
   
• 01:22:30 - Operátor Leonid Toptunov si nechává vypsat počítačem stav reaktoru a zjišťuje, že počet regulačních tyčí v aktivní zóně odpovídá necelé polovině povolené hodnoty. Po tomto zjištění měli operátoři okamžitě odstavit reaktor – ještě to stále bylo možné. Rozhodli se však pokračovat dále.
   
• 01:23:04 / 00 s - Test začíná. Poslední osudové chyby se operátoři dopustili tím, že zablokovali havarijní signál, který by při uzavření přívodu páry na turbínu automaticky odstavil reaktor. Následně uzavřeli přívod páry - turbína byla odpojena a experiment začal. Reaktor dál běžel na výkonu 200 MW tepelných, podstatně se však snížil průtok chladící vody, rostla její teplota i tlak. Reaktor byl ve stavu, kdy se s rostoucím množstvím páry zvyšovalo množství neutronů v aktivní zóně. Tlak páry začal zvedat 350 kilogramové uzávěry palivových tyčí.
   
• 01:23:40 / 36 s - Teď už se katastrofa neodvratně blížila. Výkon v reaktoru rychle roste. Každou sekundu se zdvojnásobuje.
  “Musíme spustit AZ-5, abychom snížili výkon.”, křikl Akimov
  “Spouštím havarijní ochranu”, odpověděl Toptunov a natáhl ruku k červenému tlačítku AZ-5.
  Po stisknutí tlačítka se do aktivní zóny reaktoru začaly zasouvat všechny regulační tyče, které se do té doby nacházely v prostoru nad reaktorem a také tyče havarijní ochrany. Ty však byly téměř všechny úplně vytaženy z aktivní zóny a jejich účinek byl proto příliš pomalý na to, co se v reaktoru dělo. Nejprve do zóny pronikly ty pokovené konce tyčí, které reakci v reaktoru urychlí (!!!) kvůli odvodnění kanálů systému řízení a ochrany. Špičky tyčí vnikly do reaktoru, ve kterém se už chladící voda měnila v páru a rychlost reakce rostla. Výsledkem toho byl nárůst teploty aktivní zóny. Ke správnému účinku tyčí nedošlo. Některé tyče se ani zasunout nemohly, protože dráha pro jejich zasunutí byla zdeformovaná teplem. Toptunov, Djatlov, Akimov, Stoljarčuk jsou zmateni. Ze strany centrálního sálu jsou slyšet různé údery.
   
• 01:23:44 / 40s-56 s Exploze -Poté došlo po sobě ke dvěma mohutným výbuchům. Reaktor byl přetlakován tak, že pára odsunula horní betonovou desku reaktoru o váze 1000 tun. Do reaktoru vnikl vzduch a reakcí vodní páry s rozžhaveným grafitem vznikl vodík, který vzápětí explodoval a rozmetal do okolí palivo a 700 tun radioaktivního hořícího grafitu, což způsobilo požár.

Akimov,ani Djatlov v tomto okamžiku nevěří,že došlo k nehodě.Posílají dva operátory aktivní zónu zkontrolovat. Tito jsou ozářeni smrtelnou dávkou, stihnou však ještě podat zprávu o tom, co viděli.Když Akimov slyší, že reaktor je zničen, zmateně na velínu vykřikuje:
“Reaktor je v pořádku, nemáme žádné problémy.”

Akimov a Djatlov neustále přikazují operátorům přidávat chladící vodu. V šoku nedokážou pochopit situaci - jsou přesvědčeni, že se nic neděje.

5 minut po explozi přichází první telefonát. Hasiči dostávají zprávu, že došlo k explozi mezi 3. a 4. reaktorem a že hoří střecha reaktorového sálu.

• 02:00:00 - O určitých potížích v elektrárně se dozvěděl ředitel elektrárny Viktor P. Brjuchanov. Je informován o zvýšené radiaci. Přístroje v řídicím sále ukazovaly 3,6 rem za hodinu (0,036 sievertů, tedy asi tolik, kolik potřebujme na běžný snímek plic). Přístroje ale více ukázat nemohly, protože jejich měřící rozsah byl pouze do 3,6 rem. To Brjuchanov věděl, přesto telefonicky oznámil Moskvě, že radiace je pouhých 3,6 rem. Ve skutečnosti byl dávkový ekvivalent záření 15000 rem (150 sievertů).
   
• 02:20:00 - Požár se podařilo na 4. bloku lokalizovat. Hasiči se vrhli do boje s ohněm, aby se nerozšířil na další bloky. Mezi tím z rozbitého a rozžhaveného reaktoru unikla radioaktivita. Za deset dnů uniklo od okamžiku výbuchu celkem asi 4% radioaktivity.
   
• 05:10:00 - O tři hodiny později byl požár za cenu životů hasičů uhašen. Exploze vyzářila asi 300 sievertů. Vzniklý radioaktivní mrak byl větrem hnán nejdříve nad Skandinávii, kterou přeletěl a vrátil se zpět do místa svého vzniku, ale ještě ve stejný den havárie změnil vítr směr a vál přes Polsko přibližně směrem na tehdejší Československo a na Rakousko. “Vlna” se odrazila od Alp a přešla naše území ještě jednou, směrem na Polsko. Druhá velká vlna zasáhla Bulharsko. Situaci ukazuje mapa v příloze.
   
• 15:00:00 - Informace o havárii se stále tají. 35000 obyvatel města Pripjať strávilo slunečné sobotní odpoledne venku obklopení radiací 400 krát převyšující horní hranici normy.
  Situaci mapuje Valerij Legasov, člen Akademie věd SSSR, zástupce ředitele Kurčatovova institutu atomové energie.
  
  Sedá si do vojenské helikoptéry a letí nad čtvrtým blokem elektrárny. Jeden z členů posádky se Legasova ptá: “A co je to tam dole za fialové světlo?”  Legasov křičí: “Spátky, spátky! Leťe okamžitě pryč, to není světlo, to je smrt!” 
  
  Legasov si snad jako jediný uvědomuje vážnost situace. Navrhuje okamžitou evakuaci obyvatel a zasypání reaktoru pískem.

Časová osa z http://cernobyl.euweb.cz

DEZINFORMACE A NEPRAVDY O ČERNOBYLU

„Černobylský reaktor byl špatný, u nás se nic takového nemůže stát."

Zastánci jaderné energetiky u nás i v zahraničí začali brzy po havárii Černobylu tvrdit, že se jednalo o zastaralý typ reaktoru. Protože naše reaktory jsou zcela jiného typu, podobná havárie nám prý nehrozí. Toto tvrzení by nás nemělo ukolébat z několika důvodů:

1. Před havárií Černobylu nikdo jeho nebezpečí nekritizoval - naopak, představitelé jaderného průmyslu jej chválili jako bezpečný.

Dokonce i Mezinárodní agentura OSN pro atomovou energii (MAAE), před havárií černobylský reaktor chválila - B. Semonov, který byl v roce 1983 ředitelem oddělení MAAE pro bezpečnost jaderných elektráren, napsal v červnu 1983 v bulletinu MAAE o černobylském typu JE, že „závažná nehoda s výpadkem chlazení je prakticky nemožná".

To stejné tvrdí jaderný průmysl o všech ostatních reaktorech, mj. i o těch temelínských. Můžeme, po zkušenosti s Černobylem, těmto řečem vůbec věřit?

V některých ohledech byl černobylský reaktor bezpečnější, než reaktory naše. Například díky jeho velikosti (12 x 9 metrů) v něm nebyl tepelný výkon tolik koncentrován. Reaktor v Temelíně, který má stejný tepelný výkon (3000 MW), má rozměry aktivní zóny pouze 3,5 x 3 metry. V případě havárie je takový reaktor s vyšší koncentrací tepla mnohem obtížnější chladit a havárie může mít mnohem rychlejší průběh.

2. Argument, že Černobyl nemá kontejnment, nemá smysl (kontejment = ochranný betonový kryt kolem reaktoru).

Již koncem roku 1986 bylo jasné, že síla výbuchu v okamžiku havárie byla tak velká, že by ji nevydržel kontejnment žádné ze západních elektráren.

Také JE Dukovany, která je zastaralá, není kontejnmentem vybavena. A ani kontejnment v JE Temelín neodpovídá současným bezpečnostním požadavkům v západních zemích.

3. Černobylský reaktor není jediný, který je nestabilní (má tzv. kladný dutinový koeficient).

Jedna ze slabin černobylského reaktoru spočívala v jeho chování při nízkém výkonu. Při mírném zvýšení výkonu měl reaktor tendenci sám výkon dále zvyšovat (tzv. kladný dutinový koeficient).

Existují však i západní reaktory s kladným dutinovým koeficientem - např. všechny kanadské reaktory (typ CANDU) nebo reaktory množivé (Francie, Japonsko). Je podezřelé, že ačkoliv byla tato vlastnost kritizována u sovětských reaktorů, žádného obhájce jaderné energetiky ani nenapadlo žádat zastavení kanadských JE. Pravděpodobnost obtížně kontrolovatelného zvýšení výkonu je v jiných reaktorech sice nižší, vyloučit ji však nelze ani tam. Např. původní projekt reaktoru JE Temelín může za jistých podmínek (provoz s čerstvým palivem) rovněž vést k nestabilitě jeho výkonu.

4. Ani na našich elektrárnách nelze vyloučit takovou havárii, která by měla sice jinou příčinu, ale srovnatelné důsledky.

Havárii Černobylu způsobila nekontrolovatelná štěpná reakce - v podstatě jaderný výbuch - ke které v našich reaktorech nemůže dojít. Na druhou stranu je možné, aby exploze stejné síly nastala v reaktoru z jiných příčin. Například během havárie americké JE Three Mile Island roku 1979 v reaktoru vznikl vodík, který by v případě výbuchu zničil reaktor i kontejnment. Následky takové havárie by byly srovnatelné s Černobylem.

Nehody jaderných elektráren většinou začínají nevinně - drobnými poruchami, které by samy o sobě nic neznamenaly. Pokud jich ale nastane několik po sobě v určitém sledu, mohou i tyto „malé" poruchy vést k těžké havárii.

Pravděpodobnost selhání zařízení elektrárny není jediným faktorem, který ovlivňuje riziko havárie. Stejně jako v Černobylu, také na západních elektrárnách je příčinou nehod často i nevhodný zásah obsluhy.

Oficiálně uváděné hospodářské škody způsobené v některých evropských zemích (většinou se jedná o zničenou úrodu v zemědělství):

Velká Británie 20 milionů dolarů (550 milionů korun)

Německo 310 milionů dolarů (8,5 miliardy korun)

Rakousko 95 milionů dolarů (2,5 miliardy korun)

Švédsko 145 milionů dolarů (4 miliardy korun)

Běloruská vláda odhaduje, že ekonomické škody do roku 2015 přesáhnou 200 miliard dolarů. Hlavní ekonom Výzkumného a vývojového ústavu energetiky Jurij Korjakin odhaduje, že škody na území bývalého SSSR do roku 2000 dosáhnou 280 až 360 miliard dolarů. Z jeho studie mj. vyplývá, že škody způsobené havárií zdaleka převyšují veškeré zisky z toho, že Sovětský svaz začal stavět jaderné elektrárny.

„Při havárii v Černobylu zemřelo 31 lidí."

Jak uvádíme podrobněji na jiných místech, zdravotní statistiky jednoznačně dokazují výrazné zhoršení zdravotního stavu obyvatel Běloruska, Ukrajiny a Ruska po havárii Černobylu. Tyto statistiky potvrdili i zahraniční odborníci, např. Světová zdravotnická organizace (WHO).

Nárůst nemocí, včetně rakoviny štítné žlázy a leukémie, je nejvyšší v místech, která byla nejvíce zasažena radioaktivním spadem. Souvislost s havárií Černobylu je tedy zřejmá.

Pravda je, že nelze u jednoho konkrétního případu nikdy rozhodnout, že byl způsoben radiací. Na druhou stranu, samotné odhady kolektivní dávky ozáření na území bývalého SSSR se pohybují řádově od statisíců po milion Sv (sievert). I za velice opatrného předpokladu, že počet předčasných úmrtí je 0,05 / 1 Sv (mezinárodně uznávaná teorie ICRP), to představuje 10 000 až 100 000 úmrtí způsobených havárií. Jen na území Československa byla spočítána kolektivní dávka 11 300 Sv, což způsobí nejméně 500 úmrtí. Některé teorie předpokládají vyšší citlivost lidí vůči záření, takže počet obětí by mohl být i několikanásobně vyšší.

V žádném případě tedy nelze tvrdit, že na následky Černobylu zemřelo „jen" 31 lidí. Je třeba počítat s desítkami, možná stovkami tisíců lidí, kteří kvůli němu předčasně zemřou (většinou na různé formy rakoviny).

„Nemáme tady elektřinu ani silnice, nepotřebujeme je. Proč tedy máme být obětí rozvoje vašeho velkého světa, který je nám tak vzdálen?"

Nejhůře trpěli Laponci - národ obývající severní části Skandinávie, který se tradičně živí chovem sobů. V zimě 1986-7 bylo ze 22 ;000 poražených sobů poživatelných jen dvacet dva. Ještě několik následujících let musela být velká část zabitých sobů likvidována jako radioaktivní odpad.

Dopad na Laponskou kulturu byl katastrofální - tisíce laponských rodin přišly o svůj hlavní zdroj výživy, mnozí ztratili vůli žít, jejich kultura mizí. Mladá laponská dívka na tuto strašnou událost vzpomíná ve filmu World Uranium Hearing:

„Když jsme byly minulý rok chytat ryby, ani nás nenapadlo, že by to mohlo být naposledy. Vypadá to tak neskutečně... Tu práci jsme vždycky dělaly společně - já, sestry, matka. Bylo to něco, něco, na co jsme se těšívaly. Byl to těžký život, a počasí bývalo často hrozné, bouřky, sníh a tak. Ale bylo to něco, co pro nás hodně znamenalo. Když jsme chytaly ryby poslední rok, počasí bylo opravdu strašné - vytáhnout sítě, to byl skutečně boj. Kdybychom ale věděly, že je to naposledy..."

Autor: Jaroslav Hrojar