Zdroj: https://clanky.lukaszafer.cz/a670-kdyz-se-domov-stane-zahadou-mistnost-17-neviditelne-dite-a-ticho-ktere-mluvi ,publikováno: 8.7.2025
Přestěhovali jsme se do nového bytu. A s novým začátkem přišly i události, které se těžko vysvětlují. Ne, nechci z toho dělat duchařinu. Ale přiznávám: někdy se věci dějí tak zvláštně, že zůstaneš stát a ptáš se, co je skutečné a co jen trik mysli, dítěte nebo techniky.
Když jsme se přestěhovali, náš tříletý syn Lukášek si brzy našel „kamaráda“. Děti si rády vymýšlejí imaginární přátele – říkali jsme si, že je to v pořádku. Ale tahle hra měla zvláštní pravidla. Podle Lukáška to nebyl obyčejný kamarád. Bylo to miminko. A nebydlelo s námi. Bydlelo na balkoně. „Miminko přijde, když ho zavolám,“ řekl nám jednou s naprostou vážností v hlase. „A když mu řeknu, tak odejde.“
Neřešili jsme to, dokud se nestalo něco, co už znělo... jinak. Jedno chladné odpoledne jsem šel zavřít dveře na balkon. V tu chvíli ke mně přiběhl Lukášek a úplně změnil výraz. Spustil pláč, třásl se. Mezi vzlyky křičel, že musí ještě pro miminko, že tam zůstalo samo. Otevřel jsem balkonové dveře zpět. Šel naprosto rozhodně do rohu balkonu, kam nikdy předtím nechodil. Natáhl ruce do prázdna, jako by někoho zvedal. A pak – s vážným výrazem – miminko „přinesl“ zpět do obýváku. A já mohl zavřít dveře.
Pár dní na to se situace opakovala. Tentokrát šel pro miminko do svého pokojíčku. Zavolal ho. Chvíli čekal. Pak oznámil, že „už přišlo“ – a že teď odešlo.
To, že děti v tomto věku mají imaginární představy, kamarády a fantazii víme, ale toto konkrétní chování se projevilo až po přestěhování. Sbírám více informací od Lukáška, nevyptavám se na detaily, ale naopak se mu snažím říkat, že miminko je pryč, šlo spinkat, hraje si jinde, šlo pryč, Lukášek je naše miminko, u nás a s námi je v bezpečí. Pod postel i po místnosti byli rozmístěné "ochranné předměty". Jedna vlastnost je však pro nás zásadní: Lukášek spí déle, v noci se nebudí a je více v klidu než v předchozím bytě.
Druhá noc v novém bytě. Všechno je ještě čerstvé – krabice rozestavěné, stíny jinak rozložené, ticho zcela nové. A právě tehdy se to stalo poprvé.
Zničehonic zazněl výkřik.
„Mami!“
Byl ostrý. Naléhavý. Ten typ výkřiku, který vás vytáhne z postele dřív, než stihnete pochopit proč. Lucka okamžitě vyskočila a běžela do dětského pokoje. Já za ní.
Jenže když jsme tam přišli, Lukášek tvrdě spal. Bez pohybu, bez náznaku neklidu.
Mohla to být náhoda. První noc na novém místě bývá zvláštní. Dítě něco zakřičí ze spaní – přece normální věc. Ale pak přišla třetí noc. A ta už normální nebyla.
Ležel jsem v posteli, těsně před usnutím. Ten moment mezi bděním a snem, kdy se věci začínají rozmazávat. A v tom zase:
„Mami!“
Tentokrát zřetelněji. Ostré, jako nůž do ticha. Automaticky jsem se podíval na dětskou chůvičku – byla zhasnutá. Žádné světlo, žádný zvuk. Ručně jsem ji zapnul. Obraz naskočil. Lukášek? Tvrdě spal. Jako předtím. Mimochodem, při zaznamenání hlasu, se displej sám rozsvítí a zůstane několik sekund aktivní - nyní tomu tak nebylo.
Za chvíli se probudila i Lucka. S tím samým pocitem – něco se děje. Ale ne. V dětském pokoji opět klid.
Mohla to být halucinace? Zvukový klam? Hra unavené mysli rodičů? Možná. Ale že jsme to slyšeli oba? Ve stejný moment? To už přestává být náhoda.
Slovo „mami“ má zvláštní moc. Je to výkřik, který dokáže prorazit i nejhlubší spánek. Ale tady, v tomhle novém bytě… Začínáme si klást otázku, jestli jsme to vůbec slyšeli od našeho dítěte.
Druhým telefonem nahrávám pomocí aplikace zvuk. Pár dní budu monitorovat místnost, zda něco zachytím. Např. zvuk od sousedů, chůvičky atp...
Máme doma robotický vysavač. Jeden z těch chytrých, co si sám mapuje byt a uklízí přesně podle plánu. Po týdnu rutiny – 24 bezchybných vysátí – se stalo něco zvláštního.
Při 25. úklidu nám mobilní aplikace oznámila něco nečekaného: „Nová místnost nalezena: č. 17.“, robot nemůže trefit do stanice
Zbystřili jsme. V aplikaci se změnila celá mapa bytu. Objevil se tam nový prostor – jako by někde uvnitř našeho bytu přibyla další místnost.
Nikdo nic nestavěl. Žádné nové dveře. Žádná stavební úprava. Všechno bylo při starém. A přesto… robot trval na svém. V mapě ta místnost prostě existovala.
Snažili jsme se to vysvětlit.
Technická chyba? Možná přelom ve firmwaru? Dočasný glitch v senzorech?
Ano, nejpravděpodobnější je technická závada.
Ale… když to spojíte s tím vším ostatním –
S tím, jak náš syn mluví s miminkem, které žije na balkoně…
S tím, jak v noci slyšíme hlasy a výkřiky, které by měly přicházet z dětského pokoje, ale nepřicházejí odnikud…
Pak ten robot, který vám začne tvrdit, že existuje místnost, která tam nikdy nebyla, a proč zrovna 17 ? Působí to najednou mnohem znepokojivěji. A k tomu, my nebyli doma, jezdil si sám.
Zaspal jsem do práce. To by nebylo nic tak podivného – kdybych to neudělal poprvé po letech. Vždy vstávám automaticky. Bez budíku. Vždy ve stejný čas. Ale tentokrát… nic. Ticho. Temno.
Lucka říkala, že jsem ji ve spánku kopl do zad. Tvrdě. A že jsem se roztahoval, házel sebou. Ráno k nám přiběhl náš syn, chtěl se k nám přitulit – a během chvíle dostal stejný kopanec. Jako by moje tělo někomu bránilo, aby se ke mně přiblížil.
Nevím, co se dělo. Nepamatuju si žádný sen.
Jako by se moje vlastní tělo snažilo vymezit prostor, bojovat o něj.
Jako bych s někým nebo něčím sdílel postel – ale nevěděl o tom.
Možná jen stres. Možná podvědomé napětí.
Možná jen únava z nového prostředí.
Ale když se na to dívám zpětně, v kontextu všeho ostatního – noční hlasy, dítě s neviditelným miminkem, robot, který nachází místnosti, které neexistují – začínám si říkat: Co když moje tělo ví něco, co moje mysl nechce slyšet ?
Přičteno k únavě, téměř tři týdny pod zapřahem. Uvidí se, nyní nastapuju na týdenní dovolenou.
Ještě než jsme se stihli nastěhovat, probíhala u nás rekonstrukce koupelny. Jel jsem výtahem s jednou ze sousedek – tichá, starší paní, taková ta, co se dívá trochu skrz vás.
Něco na těch rozhovorech zůstává ve vzduchu. Nenápadné, ale cítitelné. Jakoby nikdo nechtěl říct nahlas, co si myslí a ví.
Co se v bytě 54 dělo před námi? Zjistím to. Musím. Napište mi, klidně i soukromě, jaké zkušenosti máš s negativním prostorem, energií ?
Čtyři roky jsme žili v klidu.
Školní byt uprostřed města, kolem stromy a klid, chladný vzduch, pravidelnost. Žádné zvláštní zvuky, žádné stíny za rohem. A teď? Zpět v paneláku. Zvuky jsou jiné. Ostřejší. Ozvěna tvrdších stěn. Vrčení ventilátoru na střeše. Kapající voda ve stoupačce. Noční rezonance, které se mění podle počasí i podle toho, jak spíte. Mozek unaveného rodiče není jako dřív. Zaznamenává detaily, které jiný přehlédne. Domýšlí věci. Přehání neklid. Reaguje na svět v módu přežití, ne v módu klidu. Děti? Mají fantazii, která se nezastaví před žádným prahem. Dokážou vytvořit společníky, kterým věří. Mluví s nimi, slyší je, cítí je. Pro ně to není „představa“. Je to realita. A technologie? Ta, která nám připadá tak jistá a přesná? I ta má své slepé body. Vysavač se může splést. Mapa může být chyba.